by volny.cz
Pink Floyd jsou poněkud zvláštní instituce. V průběhu její existence se totiž dají rozlišit celkem 3 různé skupiny: "Pink Floyd č.1" působili v letech 1966-1968 a jsou charakterizováni "vůdcovstvím" Barretta a příslušností k avantgardní psychedelické scéně. Dosáhli úspěchu v uměleckých kruzích a prosluli především extravagantními vystoupeními s průkopnickým využíváním různých zvukových i světelných efektů. Zbylo po nich jen kultovní LP Piper At The Gates Of Dawn, někdy přirovnávané k beatlesovskému Sgt. Pepperovi, jeho síla však za ty roky již poněkud vyčpěla (narozdíl od Sgt. Peppera). "Pink Floyd č.2" se datují od odchodu Barretta (který se, jak známo, zbláznil v důsledku nadměrného užívání LSD a dalších halucinogenů). Místo něj nastoupil bývalý spolužák z umělecké školy Gilmour (hrál na kytaru a s Watersem se dělil o zpěv). Dominantní úlohu převzal právě Waters, který kladl důraz na artrockový styl a obsažné texty, které tvořily z jednotlivých alb působivé kompaktní celky. V tomto složení natočila skupina všechna důležitá alba. Na začátku 80.let to ale mezi jednotlivými členy začalo skřípat. Waters, který prý nevedl skupinu zrovna demokraticky, odešel (resp. skupinu oficiálně rozpustil) a tak vznikly "Pink Floyd č.3", kteří ve složení Gilmour, Wright, Mason hrají dodnes, Watersův tvůrčí génius jim však znatelně chybí.
Někteří tvrdí, že právě Pink Floyd jsou třetí nejlepší rockovou kapelou vedle Beatles a Rolling Stones. To je sice nesmysl (já osobně na třetím stupínku vidím The Who), přesto však natočili několik opravdu mimořádných desek (především Dark Side Of The Moon, které je jedním z vůbec nejprodávanějších rockových alb v historii). Ani jeden člen Pink Floyd nikdy nebyl považován za excelentního instrumentalistu, přesto lze jejich vrcholná díla označit za umění. Síla Pink Floyd totiž spočívá v aranžování. V tom byl mistr jak Waters, tak Gilmour. Beze zbytku pro ně platí, že používali studio jako další hudební nástroj, vždyť Dark Side Of The Moon natáčeli téměř rok! Ale začnu od začátku: Skupinu založili bývalí spolužáci Barrett a Waters v Londýně v r.1966. Název vymyslel Barret a nechal se prý inspirovat jmény amerických bluesmanů Pinka Andersena a Floyda Councila. Často vystupovali v londýnských undergroundových klubech (včetně známého Marquee), až podepsali smlouvu s EMI. Ta jim v průběhu r.1967 vydala několik avangardních singlů s Barrettovými poetickými texty (prosadily se "Arnold Lane" a "See Emily Play") a nakonec i debutové LP, na kterém především Barrettova působivá kytara a Wrightův nezvyklý klávesový styl originálně doprovázely texty plné dětských představ jak z Carrollovy Alenky v říši divů. Skupina dále koncertovala, ale při turné po USA se začaly stupňovat Barrettovy výstřednosti, někdy ani nebyl schopen hrát! Po návratu do Anglie tedy došlo k zásadnímu rozhodnutí a nespolehlivý Barrett, kdysi vůdčí osobnost kapely, teď však již troska, byl vyměněn Davidem Gilmourem. Na druhém albu A Sauceful Of Secrets rozvinul Waters svůj neobyčejný smysl pro využití různých nástrojů a elektronických zvuků. Bohužel stejně jako předchozí LP a jako následující 2LP Ummagumma zní dnes velmi zastarale. Po několika albech s filmovou hudbou (More, Zabriskie Point) natočili zajímavou Atom Heart Mother, která trůnila britským žebříčkům. Celosvětového věhlasu ale dosáhli následující deskou Meddle a především mistrovským dílem Dark Side Of The Moon s ponurými Watersovými texty a ohromující, na svou dobu nebývalou produkcí. Pochází z něj velký hit "Money" a další slavné skladby jako "Time" a "Us And Them". Album dosáhlo mimořádného komerčního úspěchu, v americkém žebříčku se udrželo přes 700 týdnů a do dnešního dne se jej prodalo přes 25 miliónů kusů. Po dvouleté přestávce vyplněné koncertováním po celém světě přišli na podzim r.1975 s dalším výborným albem - Wish You Were Here, které je tematicky věnováno tragické osobnosti Syda Barreta. Následoval opět velký komerční úspěch a turné po Evropě a USA. V tradičním dvouletém intervalu pak ještě vydali rockovější Animals (s efektním obalem) a slavnou 2LP The Wall, která se stala kostrou pro kontroverzní napůl animovaný film. Singl "Another Brick In The Wall" se o Vánocích usadil na prvním místě jak britského, tak amerického žebříčku. Pro neustálé spory s Watersem nečekaně odešel Ric Wright a skupina pomalu spěla ke svému zániku. Prorocky nazvané album The Final Cut, které složil Waters prakticky sám, se příliš nepovedlo a Waters se rozhodl skupinu rozpustit. K jeho velkému překvapení však byli zbývající členové jiného názoru a rozhodli se bez něj pokračovat dál (Wright se samozřejmě hned vrátil). To vedlo k dlouhým soudním tahanicím o právo používat název skupiny (Waters ho celkem po právu nechtěl dát k dispozici ani za nic), které nakonec zbylá trojice vyhrála. A tak dál jezdí po světě se svojí "show", ve které jde však jen o ožívání zašlé slávy Pink Floyd ze 70.let a laserové efekty jsou nakonec atraktivnější než samotná hudba. Studiová alba A Momentary Lapse Of Reason (1987) a zatím poslední Division Bell (1994) se sice stejně jako jejich koncertní protějšky Dedicated Sound Of Thunder a Pulse prodávají po miliónech, s invencí starých Pink Floyd však nemají téměř nic společného, bohužel.Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
